Pokud jde o kolo jako dopravní a rekreační prostředek, tak ho využívám v životě docela často. Mám rád cesty po Vysočině: do Slavkovic na mši, do Radešínské Svratky za spolubratry, do Žďáru a Nového Města pro vyřízení potřebných věci. Mám rád cyklopoutě, ty krátké po Vysočině i ty několikadenní po ČR i okolních zemích. Kolo pro mě bylo důležitě od malička, na něm jsem poznával okolí svého rodného Lublinu.
Na kole jsem dokonce ujel i část cesty do pallotinského noviciátu. Otec mého kamaráda převezl mě, moje věci a mé kolo tranzitem z Lublinu do Krakova, pak jsem jel vlakem do Kalvarie Zebřidovské a tam se mi nechtělo čekat několik hodin na spojení do Vadovic, tak jsem přidělal jeden batoh na nosič a s krosnou na zádech jsem tam dojel na kole. Cestou jsem uviděl klášter, na kterém byl nápis „Collegium Marianum“, tak jsem si to vyložil, že to bude asi řad mariánů. Bylo to z kopce, tak jsem svištěl dolů. Dole jsem se pak dozvěděl, že pallotini sídlí pravě tam, v tom klášteře na kopci. Tak jsem jel (a pak tlačil) zpět do kopce. A už v noviciátu jsem se dozvěděl že „Collegium Marianum“ znamená „Mariánské Kolegium“.
Pokud jde o dlouhé vzdálenosti zmíněné v titulku, tak jejich počátkem byla v roce 2008 cesta kolem Tater s mým kamarádem. 200 km jsme zvládli za jeden den. Pak jsem si pořídil lehokolo a pochopil, že je to kolo, na kterém lze v pohodě jezdit dlouhé vzdálenosti. Byl jsem zvědavy, kolik kilometrů bych ujel za 24 hodin, a tak jsem v roce 2011 jel na lehokole svůj první cyklisticky závod: ultramaraton K24. To byl počátek kariery. Výsledek byl natolik dobry, že jsem začal snít o Bałtyk Bieszczady Tour – amatérském závodě napřič Polskem, jehož délka je 1008 km a časový limit 72 hodin – jede se Polskem po úhlopříčce od Baltského moře do hor na jihovýchodě, které se nazývají Bieszczady. Začal jsem se připravovat, jezdil jsem dlouhé vzdálenosti, v červnu 2012 jsem na K24 získal potřebnou klasifikaci. A tak jsem byl 28. srpna 2012 třetí od konce na cílové pasce tohoto závodu. I když jsem byl dost zničený, téměř hned jsem začal plánovat start ve stejném závodě v roce 2014. Na podzim roku 2013 jsem se na závod přihlásil.
A nyní o tom, jak jsem toto závodění ukončil. Za to může slovo Boži. Nebyl jsem moc spokojeny se svým životem. Moje myšlenky se často točily kolem kola: jak ho vylepšit, abych jezdil rychleji; a kolem závodů: co udělat, abych svůj čas vylepšil, zaměstnával jsem se počítáním kilometrů a jejich dělením na čas. I během modlitby moje myšlenky často místo k Bohu směřovaly ke kolu, k ultramaratonům a k potřebě trénování svého těla. Tušil jsem, že něco není v pořádku, ale nevěděl jsem, co s tím. Plný naděje v to, že mi Pan pomůže odhalit, co v pořádku není, jsem odjel na exercicie o Božím slově – Lectio Divina. Trvaly 7 dnů v plném mlčeni, k tomu ještě půl dne příjezdu a půl dne odjezdu.
Každý den jsem od Pana hodně dostal. Třetího dne během rozjímání nad úryvkem, ve kterém byla řeč o loďce sv. Petra, jsem dostal poznání, že moje kolo má sloužit Ježíši, nikoliv já svému kolu. Pátého dne bylo rozjímání o tom, co se udalo před zatčením Ježíše: o poslední večeři a Getsemanech. Byl jsem velice zvědavy na Jidáše – proč zradil Ježíše, vždyť on také patřil k apoštolům. Začal jsem hledat a našel jsem v evangeliu Marka, že Jidášův odchod k velekněžím, aby prodal Ježíše, následuje hned po tom, kdy byl spolu s Ním a s apoštoly v Betánii. Právě tam Marie (známe ji: je to sestra Marty a Lazara, kterého Ježíš vzkřísil) pomazala Ježíše drahocenným nardovým olejem. Nad tím se někteří z apoštolů (z evangelia podle Jana víme, že to byl především Jidáš) rozhořčili: „Nač ta ztráta oleje? Mohl se prodat za víc než tři sta denárů a ty se mohly dat chudým.“ A osopili se na ni. Ježíš však řekl: „Nechte ji! Proč ji trápíte? Vykonala na mně dobrý skutek. Vždyť chudé máte stále kolem sebe, a kdykoli chcete, můžete jim činit dobře; mne však nemáte stále. Ona učinila, co měla; už napřed pomazala mé tělo k pohřbu. Amen, pravím vám, všude po celém světě, kde bude kázáno evangelium, bude se mluvit na její památku také o tom, co ona učinila.“ (Mk 14, 4-9) Jakoby v reakci na celou událost Jidáš Iškariotský, jeden z Dvanácti, odešel k velekněžím, aby jim ho zradil. (Mk 14, 10)
1 denár, to byla mzda za 1 den práce, tedy hodnota toho nardového oleje 300 denárů, to byl přibližně roční výdělek člověka, který pracuje 6 dni v týdnu. Marie tedy projevila obrovskou úctu a lásku Panu Ježíši. Apoštolové, zejména Jidáš, nebyli schopni to pochopit. Ježíš ten projev lásky a úcty nejen přijímá, ale také projevuje Marii veliké milosrdenství: zastává se ji slovy „Nechte ji! Proč ji trápíte?“ Pak poukazuje na to, že její skutek byl nejen dobrý, ale má symbolický a prorocký charakter: už napřed pomazala mé tělo k pohřbu. Ale jeho milosrdenství nekonči. Ježíš dává Marii úžasný příslib: Amen, pravím vám, všude po celém světě, kde bude kázáno evangelium, bude se mluvit na její památku také o tom, co ona učinila. To bylo něco, když jsem si to uvědomil: její jméno je nerozlučitelné s dobrou novinou o Ježíši, bude se o ní mluvit po celém světě!
Tak jsem v modlitbě našel, co jsem hledal: Jidáš celou tu situaci nemohl snést. On nepřijal milosrdenství, které Ježíš tak bohatě projevil Marii. To byla kapka, kterou přetekl pohár: Ježíš se zastává ženy, přijímá od ní úctu a lásku a obdarovává ji v hojnosti a s velikou citlivosti svým milosrdenstvím. To se tak protivilo Jidášovi, že odešel k velekněžím, aby jim ho zradil.
Začal jsem tedy přemýšlet, jestli jsem to v životě neudělal podobně jako Jidáš. A po chvíli jsem strnul, protože jsem si uvědomil, že to tak bylo. I já jsem jednou nepřijal Boži milosrdenství vůči druhému člověku. Boží dobrota, odpuštění, jeho dary, které tomu člověku Bůh dal, mi byly protivné.
Když jsem si to uvědomil, byl jsem psychicky cely zničený. Věděl jsem, že další den půjdu ke svátosti smíření a ten svůj hřích vyznám, že Bůh mi už odpustil, ale bolelo mě to ukrutně. Chodil jsem po zahradě exercičního domu a věděl jsem, že z mého obličeje je patrné, že prožívám těžké chvíle. Chtěl jsem plakat, ale nešlo to. Najednou jsem uviděl o. Mariusze, který byl také na těch exerciciích. Chtěl jsem ho alespoň nějakým gestem pozdravit (během exercicii jsme nemluvili), ale věděl jsem, že nejsem s to se na něj ani pousmát. Mariusz se přiblížil, na chvíli se zastavil. Zastavil jsem se i já. On se pousmál na mě, a já na něj. Šlo to! V tom jsem pocítil, že jisté věci ve mně bude Bůh uzdravovat skrze komunitu, ke které patřím. Vyhrkly mi slzy a tekly po tváři.
Myslel jsem si, že to už byl vrchol těchto exercicii, že to bylo to „ono“, kvůli čemu mě Bůh pozval na ten týden modlitby Božím slovem v tichu. Jak jsem se mýlil! Další den během růžence, který jsem se modlil v zahradě, jsem se najednou zastavil: co já vlastně dělám? Já jsem se totiž modlil každý den tři části růžence a při tom jsem docela rychle procházel alejemi zahrady. Tak rychle, že nebyl nikdo, kdo by mě předběhl – musel by totiž opravdu běžet. Chodil jsem tak rychle, protože jsem si na začátku exercicii vymyslel, že když tady budu jist třikrát denně to chutné jídlo, tak se vrátím s par kily navíc. A rozhodl jsem se, že během růžence budu chodit rychle, abych spálil trochu energie a nepřibral. K čemu mi to bylo potřebné? Aby mě kila navíc nezdržovala během jízdy po té naši kopcovité Vysočině. Abych byl lehčí i na závod napřič Polskem, na který jsem byl už přihlášen a který jsem měl jet za půl roku.
Když jsem si to všechno během růžence uvědomil, tak jsem se myšlenkami vrátil na ten závod. A položil jsem si otázku: chceš toto? Chceš zase jet a během tři dnů a noci se téměř nemodlit? Zase nesloužit mše svaté? Tehdy během toho závodu jsem se první den ještě trochu modlil, ale nesloužil jsem mši sv., pak druhy den byla neděle, tak jsem se mše sv. zúčastnil spolu s věřícími (ne u oltáře), ale při kázání jsem únavou spal. Třetí den byl už bez modlitby. Jen jízda, jízda, jízda a myšlenky, jestli dojedu v časovém limitu. Ptal jsem se sám sebe: chceš toto, po tom všem, kdy jsi poznal moc Božího slova? Tak jsem zápasil sám se sebou. Odpovídal jsem si: tak to zkusím natrénovat tak, abych měl během závodu čas a odsloužil každý den mši sv., každý den se pomodlil breviář a rozjímal nad Božím slovem. Zase otázka: opravdu na to máš? Máš tolik sil, abys projel závod rychleji? Vždyť minule jsi přijel téměř poslední. Máš tolik času během roku, abys to opravdu natrénoval? Chceš zase, aby tvoje myšlenky a činnosti kroužily kolem vylepšování kola, trénování těla, hledání správné diety atd.?
Ne. Nechci. Naopak, chci se zase kochat krajinou (lehokolo je k tomu nejlepší), jezdit beze spěchu (do kopce, neboť z kopce se na lehokole vždy frčí), bez koukání na počet kilometrů nebo na průměrnou rychlost. Chci zase jezdit na cyklopoutě, a to takovým tempem, které v pohodě zvládne kdokoliv, kdo by chtěl jet se mnou.
Rezignoval jsem tedy na závodění. Nejsem sportovec, ale poutník. Jako sportovec, závodník jsem jezdil pro chválu svou, jako poutník chci jezdit, chodit pro slávu Boži.
Tak jsem tedy ukončil krátkou karieru dlouhodistančního závodníka. Bůh ve mně potřeboval uzdravit Jidášovo srdce, aby mi pak mohl ukázat moji opravdovou totožnost, to k čemu mě povolal: že jsem křesťan, kněz, pallotin, působím v ČR, jsem poutník, ale ne sportovec. Chvála Bohu, dík jeho slovu, Panně Marii i Marii, sestře Marty a Lazara.