Obrátila jsem se před dvěma roky. Od začátku svého obrácení se modlím k Duchu Svatému několikrát denně. A to jen díky lidovým misiím, které proběhly v naší farnosti 3 měsíce po mém obrácení. S odstupem času vnímám lidové misie jako velký Boží dar nejen pro celou farnost, ale také pro mě. Zpočátku jsem prosila "jen" o dar moudrosti, protože jsem neznala všechny dary Ducha Svatého. A Duch Svatý si mě vedl a dával mi do srdce touhu po poznání. Před rokem jsem absolvovala exercicie v Poličanech s otcem Tomášem. Rok jsem sbírala odvahu napsat své zážitky z nich, ale už vím, proč mi to trvalo tak dlouho. Někdy plody něčeho, co vykonáme pro Boha, uvidíme až po delší době a odkrývají se nám postupně a nakonec zjistíme, že jsme to nevykonali my pro Něho, ale On pro nás. Mně došlo až půl roku po exerciciích, co se mi tam přihodilo.
Probíhaly od čtvrtka do neděle v tichosti. Byly to moje první exercicie. Nevěděla jsem, co mě tam čeká. Byly to exercicie Lectio Divina. Nevěděla jsem, co Lectio Divina znamená, měla jsem obavy, že to není nic pro mě. Kamarádka mi ale řekla, že Lectio Divina praktikuji, aniž bych si to uvědomovala. A proto napíši své svědectví pro všechny, kteří stejně jako já nedokáží hned porozumět tomu "co se po nás chce", ale neuzavírají se novým poznáním. Bůh si najde svým způsobem každého, kdo chce......
V pátek ráno jsem si při Lectio četla úryvek o ztracené ovci ... a dostala mě tam věta, kterou jsem dřív asi četla automaticky a nevnímala ji: " a když ji najde, s radostí si ji vezme na ramena". Rozplakala jsem se. Zasáhlo mě to do hloubi srdce. Potom při meditaci jsem na to pořád myslela a začala jsem si zpívat žalm 42 - jen uvnitř sebe, protože se nemluvilo. A pak mi to nedalo a šla jsem do lesa a tam jsem si ho zpívala nahlas: "po Bohu žízním, po Bohu živém, po Bohu žízní duše má". A nějaké chvály. Měla jsem silnou potřebu velebit Boha, když mi došlo zase víc než dřív. Takže jsem se plynule dostala k oracio - aniž bych to věděla. Otec Tomáš nám potom dal do kaple ikonu milosrdného Boha, jak nese člověka na ramenou a to mě dorazilo úplně. Prostě tam dal přesně to, co mě v úryvku o ztracené ovci zasáhlo už ráno a já jsem večer probrečela celou adoraci. Už potřetí mi Pán Ježíš ukazoval svoji lásku ke mně a bylo to tak moc osobní.... Došlo mi, že, když jsem Mu utekla, On mě nejen hledal, ale po tom, co mě našel, mě mohl potrestat - ale On to neudělal. On mě vzal místo toho na svoje ramena a má mě tam pořád. Já jsem na Ježíšových ramenou a nejen, že mě vzal na ramena, ale on mě vzal "s radostí"!
Nedokázala jsem se odpoutat od toho, že je tam tolik lidí, polykala jsem slzy, snažila jsem se to v sobě tlumit a chtěla jsem odejít, protože jsem se za svoje slzy styděla.
Někteří lidé si myslí, že po nás Bůh chce kdovíco, že když ho přijmou do života, že ztratí svobodu (beru to podle sebe, jak jsem to cítila já kdysi). Ale On po nás chce jenom Lásku a nic víc. Chce, abychom Ho milovali jako děti milují své rodiče a to, co mu budeme dávat, bude jen odraz naší Lásky k němu. Cítím, že někteří dostávají milost nést těžší kříže za jiné a to jen proto, že jsou schopni je nést, ale taky proto - kdo jiný je má nést, když v dnešní době není moc lidí, kteří by to dobrovolně chtěli a já cítím uvnitř sebe hodně silně, že právě skrze touhu k nesení kříže může Bůh osvobozovat spoustu duší a lidí. Snažím se nad vším moc nedumat a odevzdávat všechno Bohu.
Otec Tomáš říkal, ať zkusíme najít klíč k danému úryvku. Našla jsem slova Radost a potom Blízkost a pokání. Radost byla to, co mi Pán vložil do srdce, když jsem si myslela, že mi není pomoci."Radost, kterou svět nemůže dát, radost, kterou svět nemůže vzít" - kvůli tomu jsem pocítila Jeho Blízkost a z toho pramenilo moje pokání.
Otec nám pak řekl, že klíčem je slovo “radost”, ale o blízkosti a pokání mluvil taky.
V sobotu jsme četli čtení o marnotratném synu. Zase mi došly jiné věci než kdykoliv dřív. Došlo mi, že to celé není ani tak o těch synech, jako spíš o otci, o Boží Lásce k nám. A došlo mi i to, že on ty syny miluje oba dva úplně stejně, jenom ke každému má jiný přístup, protože i každý z nás je jiný. Někteří lidé si myslí, že marnotratný syn, ač hřešil, dostal nespravedlivě víc, ale tak to není. Je to jenom o tom, jak otevřeme srdce Božímu volání.
Mně už Bůh tolikrát ukázal, jaký má smysl pro humor. On ví, že tím vnímám Jeho lásku ke mně intenzivněji. Asi to záleží na naší povaze, jak se nám Bůh ukazuje. Přijde mi, že podobenství o marnotratném synu je přesná ukázka toho, jak s námi Bůh jedná. I tomu druhému synu vyšel naproti On jako první přesně jako k prvnímu, ale ten druhý je obtížen svým otrockým postojem k Bohu - proto kdyby ho Bůh objal jako toho marnotratného, tak věřím, že tenhle by se mu vytrhl z náruče. On ještě nebyl připravený na takový projev lásky, ale marnotratný, který o všechno přišel, takovou lásku přijímá - a dojímá ho a uzdravuje...
Tak to jsem prožila na exerciciích. A až po půl roce jsem si uvědomila, že to byly exercicie v Poličanech, kdy jsem se zamilovala do Boha Otce. Do té doby jsem se modlila k Duchu Svatému, k Ježíši, ke svatým, ale Boha Otce jako bych se bála. Od exercicií je to pro mě tatínek. Dříve jsem to tak chtěla cítit, ale když jsem se pokusila slovo tatínek v souvislosti s Bohem vyslovit, tak mi to nešlo.
Chtěla bych tímto povzbudit všechny, kdo si myslí, že exercicie Lectio Divina nejsou pro ně, že jsou jen pro "pokročilé". Mám dvouleté zkušenosti s tím, že vždy, když chci dát něco Bohu, tak on mi dá několikanásobně víc. Uvědomila jsem si, že všechno co Mu dávám, je stejně dávno Jeho. Mně nepatří nic. "Vše, co jsem a co mám je darem Tvým" - jako se zpívá v mé oblíbené "Blíž k Tobě Bože můj".
A chci povzbudit i všechny "líné", protože i já jsem přesně ten případ. Všechno mi trvá moc dlouho. Nechce se mi skoro do ničeho. Po exerciciích jsem si slíbila, že si budu číst každý den Bibli. Zpočátku alespoň nedělní evangelia. Nebylo to tak, že bych okamžitě sáhla po Bibli a byl ze mě dokonalý čtenář. Musela jsem se k tomu přemlouvat. Ale stalo se to, co se stane vždy, když vytrváme v něčem obtížném. Po čase jsem si začla číst evangelia na každý den a po delším čase jsem si v kapli půjčovala Lectio Divina od našich otců Pallotinů a četla si je. Ale nemohla jsem chodit do kaple každý den a bylo mi to líto. Někdy, když jsem se do kaple dostala, jsem naráz přečetla Lectio Divina třeba na 3 dny. A jednoho dne tam přišla moje kamarádka a dívala se, jak si je čtu. Říkala jsem jí, jak mě četba Písma naplňuje. No a za pár dnů mi zatelefonovala, že má pro mě dárek. Koupila mi všechny knihy Lectio Divina a darovala mi je. Co se na to dá říct? Děkuji ti, Pane Bože, za lidi, které mi posíláš do cesty. Žehnám jim a jejich rodinám. Děkuji za otce Tomáše a vedení exercicií, děkuji za otce Mariusze a jeho doprovázení, děkuji za Johanku a její krásnou duši. Děkuji za otce Jana Davida a jeho dobré srdce, děkuji za Janu, Josefa, Kristu, Lenku 1, Lenku 2, Věru, atd atd. A nejvíc děkuji Bohu, že to se mnou nevzdal, když jsem Mu utekla....
Jarka