Když jsem se poprvé doslechla o exerciciích Lectio Divina, a ještě k tomu, že budou v tichu, tak jsem se zasmála: …. ,,Já a týden v tichu?! Cha, Cha!“ Jenže znáte to, nikdy neříkej nikdy!
Protože od té chvíle, mě pak nahlodával tichý hlásek: ,,Hele, kdys byla naposledy na duchovní obnově? Nepotřebovala bys náhodou trošku zklidnit, zpomalit a ztišit se?! Vždyť pořád někde lítáš a někam pospícháš.“
Když jsem o tom říkala manželovi, tak prohlásil: ,,Ty a týden ticha?! Hmm, tak to nedáš!“ No, a tak bylo rozhodnuto! Byla to výzva i pro mě, dokázat, že to zvládnu. A tak jsem vyrazila. Já, netrpělivá a ukecaná?! …. No, ale strach jsem trošku měla. Víte, jak to bývá: člověk s předsudky, všechno vím… to bude nuda…. co tam budu celý den dělat? Jen jeden úryvek evangelia na den. Měla jsem sto chutí vzít si duchovní knížku, ať vyplním to prázdno. Hlavní cíl: ,,Hlavně se nenudit!“
Naštěstí jsem se o té knížce zmínila otci Tomášovi, a ten mi řekl: ,,Já bych ji, být tebou, nechal doma. Budeš mít dost práce.“ …. Tak jsem poslechla. Měl pravdu!
Tak jsem vyrazila vstříc výzvě …A ….
Lectio mě uchvátilo…
Však si poslechněte, jak…
Sepsala jsem to v básni. Každý, kdo navštíví Vranov a Lectio Divina, tak pochopí.
Konec léta
Zprvu měla jsem strach,
že zaleknu se ticha.
Jen Já a On.
Žádné slovo, věta vyřčená.
Po necelém týdnu,
v tichu a usebranosti má duše jásá a srdce se raduje.
Tak málo jsem očekávala,
předsudky se spoutat nechala.
Tolik darů a milostí mi bylo dáno.
Měla jsem čas, zpomalit, ztišit, zastavit se.
Sledovat tu krásu, co děje se každodenně v nás.
Mé srdce jásá a tančí radostí,
když vidím západ slunce,
v červánku ruměnce zahaleném.
Mé srdce plesá nad krásou ranního zpěvu ptactva.
V šest hodin ráno, rozezvučel se zvon a uvítal nový den,
co celému světu hlásá:
,,Vstaň a odevzdej den Pánu
a budeš mít požehnání dosyta.“
Ta krása a ticho v zahradě,
při ranní snídani,
kdy bylo slyšet jen cinkání příborů a šálků.
Kdy v tichu rozezněl se šelest listů jabloně.
V přednášce a naslouchání Božímu slovu,
tolik moudra, tajů, uzdravení,
to Boží slovo promlouvalo k nám.
Nechala jsem se unést krásou vranovského kraje,
jeho poklidem a pokojem.
Ještě dlouho mé srdce taje,
Boží slovo promlouvá k nám,
i když už dávno tu nebudem.
Snad zůstane v nás ta vzpomínka,
kdy Pán se nás dotknul svým živým Slovem.
Kéž naše srdce stále odemyká,
a Božímu slovu,
dovolí stát se naším Králem…
Už padá listí ze stromů,
ševelí a tiše chrastí.
To jen podzim se s létem střídá.
Však Slovo navždy vyřčené,
v našem srdci přetrvá.
PS1: Lectio Divina není jen způsob modlitby, ale životní styl, pro který jsem se nadchla.
PS2: Jo a výborně tam vaří (jen tak, mezi námi)!
Veronika J.