Vrátila jsem se s Ježíšem po 40 letech ze své pouště.

Jak se blížil čas odjezdu, tak stále častěji vyvstávaly myšlenky, co budu muset otvírat.

Již delší dobu jsem nic při rozjímání necítila a domnívala jsem se, že je to tím, že už léta rozjímám a „cítění“ je dárek od Pána pro začátečníky. Tak jsem se snažila i přesto v modlitbě zůstávat a čas k rozjímání dodržet.

Těsně před odjezdem jsem své pocity sdílela trochu se spolusestrou a posteskla si, že si připadám jako Izraelité na poušti. Že něco těžkého zpracovávám už 40 let a oni 40 let také chodili pouští. Už bych se ráda z té své pouště dostala.

Po příjezdu do Poličan nám otec Tomasz zopakoval, na co nás již předem upozornil, že je třeba ticho, mlčení hluboké a že jdeme na poušť! Slovo poušť mě příliš nepotěšilo, ale vzala jsem to, že to tak prostě musí být. Otec mi pak v rozhovoru připomněl, že jde o poušť exerciční.

Přijela jsem se zablokovaným srdcem, na němž za ta léta bylo hodně vrstev, které se během rozjímání začaly ozývat a v myšlenkách vyplouvat na povrch, co jsem už dávno zapomněla. Měla jsem je hluboko vytěsněné. Svou pýchou, nepřijetím odpuštění, problémem s vnitřním odpuštěním sobě i druhým, i když jsem si myslela, že jsem odpustila, jsem léta ubližovala sobě i okolí. Ale hlavně jsem stále zraňovala Pána.

Během týdne s živým Slovem mi došlo, že ta rozjímání dřív byla jen na rovině rozumu a vůle, ale nezasáhla srdce. Ta cesta byla pro mne příliš daleká.

Hned první téma, kdy Maria s Josefem hledali Ježíše, který po pouti zůstal v chrámě, tedy tam, kde jde o věc jeho Otce, se mi potvrdilo, že i mne hledá pro změnu Ježíš a že mu jde i o mne. Bylo třeba se vrátit ta desetiletí a začít s Ním odstraňovat slupku za slupkou. Pomohlo mi, že jsem si vše mohla sepsat a vyslovit nahlas, pojmenovat to bez příkras.

Čas s Ježíšem, se Slovem byl obohacující, osvobozující a jsem moc ráda, že jsme se opět našli.

V běžné praxi cíleně nemohu věnovat tolik času, který jsme mohli trávit u sester trapistek, modlitbě v tichu, ale i tak četbu Písma s hledáním, co tím chce opravdu Bůh říct – lectio, rozjímání, co Bůh říká mně – meditatio, jak na to reaguji prosbou, rozhodnutím, modlitbou, prostě rozhovorem s Ním – oratio a přebývání v Jeho přítomnosti – contemplatio, s koncem exercicií nepověsím „na hřebík“ a ráda v tomto životním stylu budu pokračovat. Pro začátek je to místo půlhodinového rozjímání ráno hodina – lectio a meditatio. Oratio střelnými modlitbami během dne a pak při adoraci s Nejsvětější svátostí. Ke kontemplaci třeba časem také dozraji.

Za trpělivé duchovní vedení během exercicií velmi děkuji otci Tomaszovi i jeho spolubratrovi o. Josefu Grubovi, jehož exercicie jsem absolvovala loni v září a i tehdy jsem po dlouhé době ucítila zahřáté srdce. Nebyly v duchu lectio divina, ale Boží milosrdenství rovněž zapůsobilo a nastartovalo to, co se letos milostí od Pána dovršilo. Vrátila jsem se s Ježíšem po 40 letech ze své pouště.

Je mnoho lidí, kterým vděčím za vyprošené zakušení přijetí Božího milosrdenství a zkrušení srdce. Vřele doporučuji tento způsob života se Slovem, neboť jen Ono může zasáhnout hlubiny našeho srdce, ať je zablokované, jak chce. Jen je třeba mít odvahu s Bohem mluvit, neklást mu podmínky, co dělat budu a co ne.  Nakonec Vás dovede tam, kam byste sami nešli a tomu místu se určitě vyhnuli, abyste měli pokoj… Buďte si jisti, že pokud se tomu vyhnete, tak ten pokoj mít nebudete, a možná déle než já těch 40 let.

sestra Alena