Exercicie lectio divina pro mě byly nejvýznamnější duchovní událostí minimálně celého roku, a to právě roku po duchovní stránce snad nejkritičtějšího v celém mém dosavadním životě. Jsou pro mě novou inspirací; už mnoho let jsem se snažila denně rozjímat evangelium, hledala jsem, toužila, ptala se,... A přes to všechno jsem tak nějak nabyla dojmu, že Bůh, který mluví ke všem okolo mě, ke mně jen tvrdě mlčí, nebo pro mě prostě není možné Ho slyšet. Dokonce druzí lidé kolem mě mi vícekrát říkali, co Bůh ode mě chce nebo nechce a co se Mu na mně nelíbí, protože se za to či ono modlili a On jim to (asi nějak) dal na srozuměnou. Ale bohužel mi takováto sdělení při vší dobré vůli nepřinášela ani pokoj, ani sílu a inspiraci k pokání. Tedy Bůh mlčí, nebo dokonce mluví jen skrze druhé slova soudu bez naděje, odmítnutí,...? Nebo je ve mně nějaká neuchopitelná překážka, abych slyšela?
Exercicie pro mě nebyly vůbec lehké. Dík patří těm, kdo mě trpělivě doprovázeli! Prostřednictvím modlitby, podpořené společenstvím v "samotě před Bohem", v bezpečném a vnitřní sílu dodávajícím prostoru mlčení a díky duchovnímu doprovázení jsem nakonec pomalu začala objevovat, že Bůh opravdu hovoří, jen mám strach tomu vůbec uvěřit, protože je to zcela jiná řeč než odsuzování, ponižování, nezájem, lhostejnost, odmítnutí, prázdné mlčení, na které jsem byla zvyklá... Nebýt dobrého duchovního doprovázení, asi by exercicie vypadaly podobně jako moje celoroční modlitba. Nebyla bych schopná přiznat si, že Bůh ke mně ve svém slovu a v modlitbě skutečně promlouvá. Všechno, co by se tomu podobalo, bych okamžitě zpochybnila nebo nějak psychologicky zdůvodnila, takže se vlastně nejedná o nic jiného než o přirozené fungování mozku, emocí, pouhé nápady, obyčejný proces myšlení, třeba i nějaký klam od Zlého,...
Velikým svědectvím pro mě byli ti, kdo duchovní cvičení vedli a doprovázeli, ale také ostatní účastníci. Jejich umění naslouchat Bohu i lidem, jejich příklad modlitby, jejich dobrý příklad a nadšení mě povzbudily k tomu, abych začala znovu a zkusila do svého každodenního programu zařadit lectio divina. Chtěla bych taky být plná Božího slova, chtěla bych taky dorůst k takové lásce a milosrdenství, jaké jsem viděla na lidech kolem sebe!
"Boží slovo je plné života..." Častěji jsem vídala již dříve na duchovních cvičeních horlivé lidi, kteří trávili v kostele několik hodin s Biblí v ruce. Teď už vím, že Boží slovo je tak plné, že hodina uteče velice rychle. Od teď se těším z každodenní modlitby se slovem Božím a velice si přeji, abych se naučila naslouchat. Je to pro mě prostor, kde Bůh může hovořit, když bude chtít, kde tisíce mých otázek ztrácejí svou naléhavost, protože Bůh je přece může zodpovědět, bude-li chtít. Jdu ve své malé víře, v naději, že přece jen budu "moci slyšet, co mluví Hospodin Bůh" a že mi dá milost žít jeho slovo.
A ještě jedna věc, která mi dělá radost: lectio divina, "scala paradisi" nemusí být výsadou kartuziánů nebo trapistů ani jen zasvěcených osob vůbec, ale je pro nás všechny, i pro ty, kdo žijí v hluku města a v zaujetí pracovními nebo rodinnými povinnostmi. Je mi jasné, že pro někoho bude velice omezené, ale přece... I pro mne, v mém životě plném náročných změn, hluku, duševní práce, shonu a zdravotních obtíží se zprvu zdálo, že opravdu nebude lectio možné, ale díky Bohu, už se nějakou dobu daří a spolu s nasloucháním Božímu slovu roste ve mně naděje, která mi tolik chyběla. Kéž mi Pán uchová prostor pro naslouchání jeho slovu!
